Duben - květen 2020

Před odchodem na jarní prázdniny nikdo nečekal, že se po jarninách několik měsíců neuvidíme. Vzhledem k celosvětové pandemii jsme jaro trávili doma a nemohli jsme se setkávat jinde než na internetu.

Nejvíc nás trápila nejistota ohledně přijímacích zkoušek na SŠ, které se měly konat na začátku dubna. Proto se všichni snažili podle svých možností doma učit a prohlubovat učivo samostatně a s pomocí online výuky. Ta probíhala zpočátku pouze pomocí mailové komunikace a později přes program Discord. To už jsme se mohli všichni slyšet.

Některé postřehy od žáků deváté třídy:

Karanténa mi vzala kamarády, jelikož s nimi nemohu ven. Ale dala mi možnost většího času být s rodinou.

Vyzkoušeli jsme si jaké to je mít delší dobu samostudium.

Karanténa mi dala třeba to, že můžu spát déle a že nemusím chodit do školy. Také mi dala to, že nemusím dělat úkoly hned, ale třeba je můžu udělat později. Můžu si dát kdykoliv přestávku. Můžu u učení jíst a třeba poslouchat písničky nebo u učení ležet v posteli a nemusím sedět v lavici. Mám větší volnost, kdykoliv můžu aspoň na zahradu. Nebo se také můžu učit venku na zahradě.

Ale všichni se shodli na tom, že se po dvou měsících těší do školy.

A to se žákům 9. třídy splnilo, když mohli od 11. 5. na pár hodin do školy na hlavní předměty. Výuka probíhal dva dny v týdnu a byla zaměřena na přípravu na přijímací zkoušky z ČJ a M. O kterých se konečně všichni dozvěděli že budou 8.6.

Takže celý květen proběhl v intenzivní přípravě na tuto akci.

Celý měsíc také všichni pracovali na dokončení závěrečných prací. Jejich odevzdání se totiž blížilo. A nakonec to všichni zvládli.

A nakonec jedna velmi pěkná slohová práce.

Lidé teď prožívají období, které je nelehké a dosti nepříjemné. Nastala situace, která ovlivnila naše životy a to především negativně. Lidé jsou nuceni řídit se nařízeními a poslouchat pravidla. Někteří přišli o práci, protože zaměstnavatelé propouští, anebo nevydělávají, protože je karanténa připravila o zisk. Společenské akce a rodinné dovolené jsou odkládány a rušeny. Na veřejnosti se smí člověk pohybovat pouze s rouškou, kterou si spousta lidi musela „spíchnout doma na koleni“. Lidé jsou přilepeni na televizních obrazovkách, aby mohli sledovat, jak se situace mění, horší, anebo lepší. Politici se hašteří, protože ani oni vlastně nevědí, co se situací dělat. Zprvu jsme se nějakému koronaviru smáli a teď…už se nesmějeme. Myslím, že málo z nás si při první zmínce koronaviru, když byl ještě v Číně, dokázalo představit, jaký vliv to bude za nedlouho mít vliv i na nás. Když přemýšlím, mně karanténa nic nevzala v porovnání s jinými, kteří mohli přijít o práci anebo o své blízké, kteří přišli o své svobody v době, kdy byla celá jejich vesnice izolovaná od ostatních. Lidé v tzv. první linii teď bojují a zachraňují, co se dá-koho se dá. Někteří z lékařů nechodí domu, aby nenakazili svou rodinu, pečovatelé v domovech pro seniory nechodí domu, aby nenakazili naše nejstarší. Lidé se bojí, aby při skončení opatření nenastala druhá vlna. Desinfekce, roušky a respirátory jsou teď u nás cennější než kdy jindy, co já pamatuji. Zvyky a tradice musí jít stranou. Situace teď ukazuje, jak moc je kdo zodpovědný anebo sobecký, dle toho či nosí a nenosí roušku. A co mi karanténa dala? Dala mi čas, spoustu času. Uvědomila jsem si, že to dřívější „Ráda bych…(něco), ale nemám čas,“ vůbec nebylo o čase, nýbrž o disciplíně (sleduji, že věci, které jsem okecávala, na to že nemám čas ani teď nedělám). Vlastně, když jsem zjistila, jak bude v téhle svízelné době probíhat výuka, připomnělo mi to, jak se učí některé děti v Africe (a to i na tohle musí mít ty děti z štěstí), kdy vlastně, když bydlí příliš daleko, aby mohli docházet do školy, a tak studují skrz mobilní telefony. Přestože koronavirus mi můj běžný život hodně ovlivnil, pořád to není nijak zdrcující.